Matěj Havelka se narodil 5. května 1809 v Žiteníně u Kopidlna.

Po absolvování gymnasia v Jičíně zahájil Havelka studia na pražské filosofické a právnické fakultě. Právní praxi započal u pražského magistrátu, poté působil v letech 1839-1841 jako provizorní magistrátní rada v Mirovicích, dále v Dobrušce a v Nymburce.

V průběhu praxe stihl Havelka psát i odborné články do časopisů Jurist a Themis, básně do Květů a Poutníka od Otavy. Další impuls mu přineslo seznámení se s Antonínem Strobachem, pod jehož vlivem začal studovat staré české právo a v r. 1847 přispívat do Pražských Novin rubrikou Právnické listy. Prostřednictvím Strobachova o čtyři roky mladšího kolegy ze staroměstského gymnasia Františeka Ladislava Riegra se Havelka záhy osobně poznal i s Františkem Palackým. V roce l848 pak byl na Palackého doporučení zvolen za okres a město Čáslav do říšského sněmu.

Po říjnové revoluci ve Vídni uprchl Havelka do Prahy, posléze zasedl v Kroměřížském sněmu. Ještě ve Vídni Matěj Havelka vystupoval s řadou pozměňovacích návrhů k návrhu poslance Hanse Kudlicha na zrušení poddanských povinností. Kromě prosazování konceptu zrušení poddanství za úplnou náhradu, však Havelka vystupoval na sněmu i v dalších záležitostech. I zde se mimo jiné znovu projevila Havelkova láska k mateřskému jazyku. Na sněmu i po něm zůstal Matěj Havelka blízkým spolupracovníkem Františka Palackého, což jej předurčilo i k tomu, aby v budoucnu patřil ke Staročechům.

Soudní reforma realizovaná v 50. letech 19. století umožnila Matěji Havelkovi přechod do justice. V r. 1850 se stal asesorem u okresního soudu v Rakovníku, v r. 1855 soudním adjunktem krajského soudu v Písku, kde pak postupoval na pozice radního sekretáře a rady.

Vrcholná etapa Havelkova života pak začala po Bachově pádu a po Říjnovém diplomu. Od počátku 60. let Havelka postupoval v soudcovské kariéře, aktivně se účastnil politického dění a v neposlední řadě stanul v čele roku 1864 založené Jednoty právnické. Již v r. 1863, tedy v roce účinnosti všeobecného obchodního zákoníku č. 1/1863 ř. z., byl Matěj Havelka jmenován radou při obchodním soudu v Praze, o čtyři roky později již radou vrchního soudu zemského. V r. 1869 byl jmenován zkušebním komisařem pro státní judiciální zkoušky.

Od jejího založení až do své smrti byl Matěj Havelka opakovaně volen starostou Jednoty právnické. V době vzniku Jednoty právnické byl o jednu generaci starší než Antonín Randa a jeho vrstevníci, kteří později v roce 1882 vytvořili pedagogický sbor české právnické fakulty Karlo-Ferdinandovy univerzity, byl navíc osobností všeobecně známou. Dalším důvodem volby byl Havelkův odborný zájem o rozvoj českého jazyka i právnické češtiny. Není divu, že pak „jako předseda Právnické Jednoty neúnavně působil k tomu, aby stala se pevným a živým střediskem právnictva českého. Se vzácnou pílí vedl záležitosti Jednoty plné čtvrt století, řídil její schůze, nabádal k činnosti a práci a účastnil se rokování až do vysokého věku“.

Havelkovy články lze nalézt v Právníku již od prvního ročníku, vydávaného r. 1861. Přispěl sem pak i v počátečních letech Jednoty právnické, aby časopis podpořil v době, kdy Jednota převzala jeho vydávání, posléze v desátém, osmnáctém a devatenáctém ročníku. Matěj Havelka se kromě toho podílel i na heslech Riegrova slovníku naučného, vydávaného v letech 1860-1874. V roce 1873 byly v Národní bibliotéce vydány jeho sebrané básně.

Naposledy do politického dění vstoupil Matěj Havelka po aktivním vstupu českých politiků do říšské rady po volbách v r. 1879, tedy v letech 1880-1885. Jako poslanec byl Havelka kromě jiného členem výboru k zákonu proti lichvě, předsedou výboru pro justici a také členem výboru pro jazykový zákon. I v tomto období vystupoval aktivně v Jednotě právnické. Zároveň s Antonínem Randou byl Matěj Havelka v r. 1880 zvolen do státního soudu, k čemuž zvolená deputace Jednoty právnické vyslovila oběma blahopřání. Zde působili do r. 1881. „Pro vzornou činnost svou vyznamenán řádem železné koruny a povýšen do stavu rytířského, potom jmenován c. k. dvorním radou a při odchodu na odpočinek obdržel řád Leopoldův.“

Matěj rytíř Havelka zemřel 19. června 1892 v Praze, pohřben byl na vyšehradském Slavíně.

Stanislav Balík

Jedná se o zkrácenou verzi příspěvku, který autor publikoval ve Zpravodaji Jednoty českých právníků.

Antonín Randa se narodil 8. července 1834 v Bystřici nad Úhlavou. Jeho otec byl rovněž právnicky vzdělán a v životě vystřídal různé právnické profese.

Randova školní a studijní léta byla spojena s působišti jeho otce a klatovským gymnáziem, odtud v r. 1850 přestoupil na gymnázium novoměstské. V roce 1852 začal v Praze studovat na univerzitě, o čtyři roky později absolvoval právnickou fakultu, na níž v roce 1859 získal doktorát. Během vysokoškolských studií sbíral zkušenosti i na zahraničních cestách a univerzitách, zejména v Mnichově.

Ačkoliv se Antonín Randa systematicky připravoval na univerzitní dráhu, vstoupil jako čtyřiadvacetiletý nejprve do soudní praxe. Zároveň zahájil přípravu své habilitační práce, aby se již v r. 1860 stal soukromým docentem rakouského práva. V roce 1862 byl na pražské právnické fakultě jmenován mimořádným profesorem, v roce 1868 pak dosáhl řádné profesury pro obory rakouského občanského a obchodního práva.

Teprve univerzitní hodnost umožnila Randovi rozvinout a svojí autoritou zaštítit úsilí o emancipaci a rozmach českého právnictví, jemuž spolu s pěstováním právní vědy věnoval nemálo energie. První kroky na cestě, po níž se na poli organizačním vydal Antonín Randa, vykonali v r. 1861 zakladatelé časopisu Právník, Rudolf kníže Thurn-Taxis, Jan Jeřábek a Karel Jaromír Erben. Právník, zprvu nadšeně uvítaný čtenářskou obcí, však v roce 1863 pro nedostatek zájmu přestal vycházet. V této situaci byl Antonín Randa hlavním inspirátorem založení Jednoty právnické, jež ještě v roce svého založení převzala vydávání Právníka. V Jednotě právnické byl Antonín Randa bezesporu nejaktivnějším členem, účastnil se pravidelně jak její činnosti na poli odborném, tak v jejím vedení. V letech 1865-1866 byl druhým náměstkem jejího starosty, počínaje rokem 1867 byl pravidelně volen do funkce prvého náměstka a v letech 1890-1914 se pak po Matěji Havelkovi stal jejím starostou.

Na dosud nerozdělené pražské univerzitě, kam vstoupil ve druhém semestru roku 1861 na českou stolici pro rakouské právo občanské, připravoval Randa podmínky k tomu, aby budoucí právnická fakulta české univerzity mohla být posléze na důstojné odborné úrovni. Ocenění za toto úsilí se mu dostalo v r. 1883, kdy byl zvolen v pořadí druhým rektorem české univerzity. Na české právnické fakultě, jejímž se Antonín Randa stal během svého zdejšího působení dvakrát děkanem, všichni profesoři s výjimkou Matouše Talíře vzešli z Randovy školy.

Stěží lze vyjmenovat všechny další aktivity, do nichž se Antonín Randa zapojil. Osobně se účastnil založení Právnické jednoty moravské, kterou potom i nadále podporoval v její činnosti. V téže době se jako jeden z přispěvatelů připojil k práci na Ottově slovníku naučném a obdržel doktorát honoris causa na boloňské univerzitě, v oblasti organizační práce pak spolupracoval s Ústřední jednotou záložen českomoravských.

Randovo vědecké dílo bylo svým rozsahem obrovské. Antonín Randa zahájil svoji vědeckou dráhu habilitačním spisem Držba, připravovaným na přelomu 50. a 60. let 19. století. Během více než půl století rozvíjené publikační činnosti vydal nespočetně knih a časopiseckých článků. Jenom v Právníku nalezneme přes osmdesát Randových příspěvků, věnovaných zejména právu občanskému, obchodnímu, směnečnému a vodnímu. V souvislosti se studiem institutů platného práva tak vznikal Přehled vzniku a vývinu desk hlavně v Čechách a na Moravě (1870), iniciovaný tím, že v oboru práva občanského se zabýval zprvu držbou a vlastnictvím, o nichž napsal práce Der Besitz nach österreichischen Rechte mit Berücksichtigung des Rechtes des preussichen, französischen und sächsichen Gesetzbuches (Lipsko, 1865) a prvý větší spis v českém jazyce Právo vlastnické (Praha, 1871), přeložený autorem později zčásti do němčiny a vydaný potom v Lipsku (1884, 1893). V pozdějším období se Randův záběr dále rozšiřoval. V roce 1870 vydal knihu O závazcích k náhradě škody činů nedovolených pak o úrocích dle rakouského práva občanského, prošlou pak několika reedicemi. Obdobně jako v tomto případě procházela změnami a doplňky v rámci opakovaných vydání i jeho učebnice Soukromé právo obchodní rakouské (Praha, 1875), jež vyústila v dvousvazkové Das österreichische Handelsrecht mit Einfluss des Genossenschaftsrechtes (1905), rekapitulující Randovu teorii obchodních společností. Randův zájem se nevyhnul ani právu směnečnému pojednáním O cenných papírech, obzvláště o scripturních obligacích (1899) a právu vodnímu, Randou sledovanému počínaje dílem Beiträge zum österreichischen Wasserrechte z roku 1877. Kromě toho, že Antonín Randa psal o oborech, které sám přednášel, udržoval si, což je patrné i ze zápisů o schůzích Jednoty právnické, povědomí i o ostatních právních odvětvích, což mu umožňovalo jednak kvalifikovaně vstupovat do diskuse, jednak nazírat specifické otázky s patřičným všeobecným právnickým rozhledem.

Antonín Randa, díky tomu, že publikoval česky i německy, umožnil proniknout do evropského povědomí i původně česky psaným právnickým spisům. Sám dosáhl věhlasu, který překročil hranice Rakouska-Uherska, byl znám na většině evropských univerzit. Byl však také všeobecně uznávanou autoritou při výkladu práva.

Antonín rytíř Randa zemřel dne 6. října 1914 v Dobřichovicích. Pohřben byl dne 9. října 1914 na Slavíně.

Stanislav Balík

Jedná se o zkrácenou verzi příspěvku, který autor publikoval ve Zpravodaji Jednoty českých právníků.

Vojtěch Kasanda se narodil 23. března 1850 v Kundraticích u Třeboně.

Již od příchodu do Prahy na studia byl Kasanda aktivní ve spolkovém životě. Kromě Jednoty právnické byl členem Akademického spolku čtenářského a spolku Všehrd, jehož byl v letech 1874-1875 starostou. V r. 1879 se stal poprvé jednatelem Jednoty právnické.

Po právnických studiích se Vojtěch Kasanda vydal na advokátskou dráhu. Přípravnou praxi vykonal zprvu v Praze. Podle nekrologu, uveřejněného v časopise Česká advokacie, „stal se v roce 1877 doktorem práv a působil za své praxe v kancelářích pražských advokátů Dra. Flögla, Dra. Ignáce Hauschilda a Dra. Karla Hauschilda. Soudní praxi konal v letech 1880 a 1881 u soudu zemského a u trestního soudu v Praze. V roce 1881 složil zkoušku advokátní s vyznamenáním a zapsán byl 7. listopadu 1882 do listiny advokátů se sídlem v Březnici jako substitut zemřelého tam advokáta Dra. Karla Hauptmana“.

Do Prahy jako advokát přesídlil Vojtěch Kasanda dne 13. listopadu 1895. Tou dobou byli již první absolventi české právnické fakulty rozdělené Karlo-Ferdinandovy university zapsáni do seznamu advokátů a začali projevovat zájem o stavovské dění. Kasanda ve Spolku českých advokátů v království Českém „ač náležel mezi starší advokáty, súčastnil se spolkové činnosti již od ustavující valné schůze“, podílel se i na zahájení vydávání Časopisu českých advokátů, přejmenovaného později na Právnické rozhledy. V roce 1897 byl poprvé zvolen za člena disciplinární rady Advokátní komory v království Českém, v letech 1904-1913 působil střídavě jako její prezident nebo viceprezident.

Od r. 1911 byl Vojtěch Kasanda opakovaně volen i za druhého náměstka starosty Jednoty právnické. Ještě před zvolením starostou Jednoty byl Vojtěch Kasanda pokládán za vynikajícího právníka a měl za sebou bohatou publikační a přednáškovou činnost. Při příležitosti Kasandových sedmdesátin bylo zdůrazněno, že „žulovým mezníkem jeho činnosti literární zůstane však jeho vydání Randova Práva vlastnického (6. vydání 1917), jemuž dostalo se náležitého ocenění i v listě našem. Zasloužené pocty dostalo se Dru Kasandovi tím, že Právnická Jednota povolala jej v čelo svého předsednictva, na místo, jež tak dlouho zastával jeho velký učitel, jenž v Dru Kasandovi nalezl skvělého interpreta svého věhlasného díla“.

Vojtěch Kasanda byl jednomyslně zvolen starostou Jednoty na valné hromadě konané 10. dubna 1919 poté, kdy jeho předchůdce Rudolf Vyšín odmítl znovu kandidovat. V době volebního aktu devětašedesátiletý Vojtěch Kasanda pak stál u prvních let rozmachu Jednoty v samostatném státě, v r. 1919 byl činný u zahájení příprav druhého sjezdu právníků československých, byl aktivní i na poli legislativním. „Tím důležitější a závažnější byly jeho práce při reformě českého práva v době popřevratové, kde Dr. Kasanda jmenován byl v anketě, svolané v červnu 1920 naším ministerstvem spravedlnosti pro reformu obecného zákona občanského a jeho unifikaci s občanským právem dosud platným na Slovensku, koreferentem pro reformu práva vlastnického a předpisů o služebnostech.“ V neposlední řadě byl Kasanda nadále zapojen do prací ve Spolku advokátů československých a ve stavovské samosprávě.


Stanislav Balík

Jedná se o zkrácenou verzi příspěvku, který autor publikoval ve Zpravodaji Jednoty českých právníků.

JUDr. Vladimír Brož se narodil 23.2.1918 v Čečelovicích. Pocházel ze starého českého rodu a vyrůstal ve spořádané rodině veřejně činného učitele v nedalekých Bezdědovicích v tehdejším blatenském okrese. Již od útlého věku se horlivě účastnil života ve venkovských tělocvičných, osvětových a kulturních organizacích v Hořicích v Podkrkonoší, kam se rodina v r. 1929 přestěhovala. Ovlivnilo ho místní umělecké prostředí, bohaté na výtvarná, zejména sochařská díla významných českých výtvarníků. Reálné gymnázium absolvoval v Novém Bydžově a po té se na podzim 1937 zapsal na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Práva si zvolil přesto, že si jeho rodiče přáli, aby se stal lékařem. Od počátku nejen pilně studoval, ale pracoval také ve funkcích v právnickém spolku Všehrd. Na fakultě ho formovaly tehdejší významné právnické osobnosti, které byly vesměs žáky svých slavných předchůdců, např. prof. Randy a  prof. Krčmáře. Stačil ještě složit první státnici, pak však neodvratně a katastrofálně do jeho osudu zasáhly tragické události mnichovské krize, záboru Sudet a konečně nacistické okupace.  V listopadu 1939 se zúčastnil pohřbu Jana Opletala a jako obyvatel Nové koleje byl následně odvlečen spolu s dalším více než tisícem českých studentů do koncentračního tábora Sachsenhausen u Berlína. Tam ve stálém ohrožení života a zdraví pobyl do konce r. 1942, měl však i možnost seznámit se tam s řadou významných vězněných osobností. Po propuštění z vězení až do konce války pracoval v rolnickém družstvu.

Po osvobození  Dr. Brož rychle dokončil právnická studia a promoval v květnu 1946. Po té byl přijat jako právník na generální ředitelství Čs. dolů. Po únorovém převzetí moci komunisty v r. 1948, které těžce nesl, se stranicky neangažoval, což se ovšem projevilo v omezených možnostech uplatnit podle svých představ své právnické ideály v ryze právnickém povolání. Advokátním koncipientem byl jen krátkou dobu, aby se pak angažoval v apolitické sféře právní regulace dolů, energetiky a plynárenství. Publikoval v desítkách odborných domácích i zahraničních časopisů, spolupracoval na komentáři na horním  zákonu. Byl členem mnoha předních společností a institucí daného oboru.

Dr. Brož byl za svou protinacistickou a odbojovou činnost za války oceněn mimo jiné Československým válečným křížem 1939-1945, Pamětní medailí vlády ČR za účast v boji, Pamětní medailí Svazu bojovníků za svobodu, jubilejním křížem Akademické unie, Stříbrnou medailí prof. Antonína rytíře Randy a stříbrnou medailí Karlovy University.

Dr. Brož byl příkladem, jak kulturní a historické zájmy kladně obohacují právníka a příznivě ovlivňují  jeho etické pojímání profesního poslání. Od mládí se zajímal a aktivně se účastnil kulturního a spolkového života v nejrůznějších uměleckých oborech výtvarných, literárních, historických, shromažďoval pro své osobní potěšení a vnitřní obohacení různé sbírkové předměty a publikace, věnoval se bádání v historii svého rodu a bylo patrné, jak to vše prolíná celou jeho právnickou osobností. Vedle právníků stýkal se a pěstoval přátelství i s významnými umělci a výtvarníky.

S podobnou vervou, iniciativou, pečlivostí, invencí a pílí přistupoval Dr. Brož i k práci v Jednotě českých právníků, kam vstoupil v r. 1968. Nejprve stál u obrodných snah Pražského jara, které však byly bohužel brzo umlčeny normalizací po sovětské vojenské intervenci. Pak už bylo možno se ve spolkovém životě snažit jen o co nejmenší škody kladením důrazu na čistě právní program spolku a omezování ideologie. To se celkem dařilo. I Dr. Brož samozřejmě uvítal návrat svobody v r. 1989 a byl jedním z prvních, kteří neprodleně zahájili již počátkem r. 1990 obnovu JČP na demokratickém základě. Zúčastnil se po ustavení právnického fóra práce tzv. iniciativního výboru, který se ustavil z podnětu prof. JUDr. Karla Malého, Dr.Sc. a který svolal na 29.3.1990  mimořádnou konferenci JČP. Ta zahájila novou etapu v životě této organizace. Do jejího čela byl zvolen JUDr. Pavel Rychetský, tehdejší významný politik, jehož funkci nakrátko po něm převzal JUDr. Otakar Motejl, předseda federálního Nejvyššího soudu ČSFR. Konference přijala nové stanovy JČP. Vnitřní organizace jednoty byla tehdy postavena na teritoriálním principu, což při soustředění právníků do velkých měst vedlo k tomu, že mnohé okresní základní organizace byly početně slabé a nevýkonné. Početní stav členstva se tak snižoval, mnohé organizace postupně zanikaly. Práce JČP se koncentrovala nakonec téměř jen v Praze a Brně. Za této situace z iniciativy Dr. Brože a dalších pražských kolegů došlo dne 23. října 1990 ke sloučení jednotlivých pražských obvodních organizací do jediné celopražské základní organizace JČP (dnes Pražského sdružení JČP).  Předsedou jejího výboru byl zvolen JUDr. Vladislav Brož, členy výboru Dr. Sovová, Dr. Rykl, Dr. Mitlöhner CSc., Dr. Plašil, Dr. Zeman a Dr. Peterka. Členy revizní komise se stali Dr. Bogner a Mgr. Kutá. Postupem doby, zejména iniciativou Dr. Brože, který byl aktivní i v orgánech ústředí JČP, se pražské a též brněnské sdružení staly hnacím motorem celé JČP. Dr. Brož stál v čele všech aktivit a neustále inicioval další a další obory spolkové činnosti.

 Jako nejdůležitější je třeba vzpomenout udílení Randových medailí (v zápisu z jednání výboru ZO JČP v Praze 1 je výslovně uvedeno: “dr.Brož informoval o historických kořenech JČP a navrhl novou koncepci její organizace s možností udělovat v souvislosti s čestným členstvím též čestnou medaili rytíře Randy“) . Tato medaile, jejíž statut též vytvořil Dr. Brož, se uděluje za velké veřejné pozornosti právnické obce dodnes a její provedení bylo z podnětu Dr. Brože svěřeno významnému medailérovi ak. malíři Lumíru Šindelářovi, takže jde o cenné umělecké dílo. Dalším významným přínosem Dr. Brože byl jeho podnět ke zřízení Grémia Jednoty českých právníků, přidruženého orgánu složeného ze špiček českého právnického světa, jehož prvním počinem bylo vytvoření a přijetí Etického kodexu českého právníka v době, kdy morální stránka profesní činnosti tohoto povolání ještě zdaleka nebyla tak aktuální jako dnes. Z jeho iniciativy bylo uspořádáno několik prestižních seminářů, některých i s mezinárodní účastí a na aktuální témata z různých právních oborů.  V rámci ediční činnosti JČP prosadil Dr. Brož ve spolupráci s Právnickou fakultou UK v Praze vydávání knižnice Memorabilia iuridica a Miscelania iuridica, v nichž vyšly mimo jiné i cenné bibliografické studie o významných českých univerzitních profesorech práva. Dr. Brož byl také iniciátorem a spoluautorem I. dílu Encyklopedie současných českých právníků a pokusil se, bohužel bez potřebné finanční podpory právnické veřejnosti, založením nadace Právnický dům o získání budovy jako centra pro stavovskou spolupráci právníků všech oborů. Od počátku byl iniciátorem diskusních setkání, přednášek a seminářů a tato činnost se posléze rozvinula natolik, že je pro nás nepostradatelná, neboť je o ni mezi členy velký zájem a znamená pro JČP i hmotnou oporu. Společenskou činnost podpořil Dr. Brož také pravidelným pořádáním oblíbených kulturních večerů v  komorním divadla Viola a dalšími kulturními akcemi. Při desetiletém výročí založení PS JČP byla uspořádána pod jeho vedením a za vydatné pomoci doc. JUDr. Vladimíra Kindla v prostorách Právnické fakulty UK v Praze zajímavá výstava věnovaná památce prof. Antonína rytíře Randy a byl uspořádán velký slavnostní oběd pro členy v restauraci Mánes na Žofíně.

Své životní dílo vložil Dr. Brož do dvou autobiografických děl Dies atri a Dies irae, v nichž vylíčil své pohnuté životní osudy právníka a občana. Jsou poutavým obrazem doby, která sice nepřála lidem jeho demokratického ražení, ale přesto nebyla s to zabránit, aby neprožili život bohatý a plodný. Dr. Brož svou činností pro Jednotu přímo žil, pro Jednotu doslova dýchal. Bylo zjevné, že o své práci neustále přemýšlí a nepřestává usilovat o její zlepšování a rozvíjení. Neustále přicházel s novými nápady, jak pronikat do povědomí příslušníků našeho stavu. Využíval při tom bohatých spolkových zkušeností. V tomto ohledu byl vlastně po r. 1989 misionářem na poli neoraném, neboť kdysi u nás tak bohatá spolková a zájmová činnost za 50 let totalitních režimů téměř zdegenerovala nebo dokonce zanikla. Dr. Brož byl jejím vytrvalým křísitelem. Patřil k poslední generaci, která ještě zastihla alespoň doznívání svobodného života u nás před druhou světovou válkou, což bylo na Dr. Brožovi na první pohled patrné a mimořádně ho to zdobilo. Uváží-li se, jaké četné další společenské a kulturní zájmy mimo Jednotu měl, nutno se před ním sklonit v hlubokém obdivu.  Lze zcela oprávněně konstatovat, že za jeho působení jako předsedy PS JČP se nevykonalo nic, na čem by neměl Dr. Brož lví podíl a že pro své nástupce byl nepřekonatelným vzorem a inspirací. Jednota dodnes žije z jeho odkazu.  Předsednictví PS JČP ukončil Dr. Brož v r. 1996 a zemřel 19. prosince 2001.

Zpracoval JUDr. Antonín Mokrý