Mezi pojmovým elementem ústavního panství a předností ústavy existuje logická souvislost. Ústavě jako právnímu základu pro řád určitého společenství může náležet funkce, která konstituuje její panství jen za předpokladu, že ústava současně požívá ve vztahu ke všem projevům státní moci právní přednost co do své platnosti. (P. Unruh, Der Verfassungsbegriff des Grundgesetzes, Mohr Siebeck, 2002, Tübingen, s.80) Normativita Ústavy – tento U.S. vynález, se osvědčil již v době, kdy pozdější severoamerické státy (tehdy kolonie) bojovaly za samostatnost. (Případ Bayard v. Singleton (1787) ze Severní Karoliny). Vůle lidu zachycená v ústavním textu má přednost před vůlí zákonodárce zachycenou v textu zákona, neboť úmysl lidu musí mít přednost před úmyslem jeho reprezentantů, říká A. Hamilton v Listech federalistů č. 78. Funkcí ústavy není usnadňovat vládnutí; její funkcí je vládnutí podle předvídatelných pravidel.

Princip právního státu – totiž bezpodmínečná a aktem žádného orgánu státu, jinak řečeno žádnou mocí konstituovanou narušitelná normativita ústavy (přinejmenším v jejím materiálním jádru), tvoří samotný základ ústavního státu, který je zatím vyvrcholením proměn konceptů právního státu. Ústava je justiciabilním právem; sama garantuje, že moc (včetně zákonodárné moci) bude vykonávána v určité kvalitě. Jinak řečeno, ústava referuje o lidem přijatých strukturálních a materiálních limitech výkonu moci konstituované, které se sice v konkrétním obsahu mění v reflexi sociální reality, avšak jako tendence musí v rámci daného ústavního pořádku přetrvávat. Dodejme, že v ústavním státu spolu také nenarušitelně souvisí institucionalizace dělby moci a rule of law. Neboť každý mocenský projev státu se musí držet nejen v hranicích zákona, nýbrž především v hranicích, které ústava, vykládaná funkčně, přiznala té které státní moci.

Institucí, která hlídá dodržování nároků plynoucích z principu ústavního státu, je Ústavní soud. Za nejdůležitější projev tohoto stadia právního (ústavního) státu bývá považována kompetence ústavního soudu ke kontrole ústavnosti zákonných norem, a to jak z pohledu formálního, tak materiálního. Důležitost výkonu této kompetence souvisí s tím, že skrze její výkon zasahuje ústavní soud do politického procesu, který se svým zásahem pokouší usměrnit. Nikoliv ovšem dle vlastních představ, nýbrž dle představ ústavodárce. Někteří autoři proto řadí takto kompetenčně vybavený ústavní soud k politickým institucím v daném politickém systému (např. M. Eberle, Verfassung und Richterspruch, De Gruyter Rechtswissenschaften Verlags-GmbH, Berlin, 2006 ). V každém případě je ústavní soudnictví tou institucí, která skrze různá soudní řízení (o kontrole norem, ústavních stížnostech, kompetenčních konfliktech, popř. další) zajišťuje normativní nadřazenost ústavy či ústavního pořádku a lze ji označit za autoritativního interpreta ústavního pořádku, jehož rozhodnutí mají v daném ústavním systému závazný účinek pro všechny orgány a osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy, dle nějž jsou vykonatelná rozhodnutí ÚS závazná pro všechny orgány a osoby). Ústavně frivolně si počínají ta média, která neposlušnost např. nejvyšších soudů ve vztahu k závazným nálezům ÚS předestírají jako pouhý názorový nesoulad.

Pojďme však k obsahu ústavních principů. Jde o shluk nahodilostí, či o výsledek poznání učiněných na základě (převážně negativních) zkušeností lidí přetavených nakonec do vůle ústavodárce? Samozřejmě, že druhá alternativa je přiléhavou odpovědí. Ústavy tak reflektují jak zkušenosti učiněné lidstvem jako takovým, lidmi žijícími v určitém geograficky vymezeném regionu, a také, a patrně především, i zkušenosti lidí, žijících v určitém organizovaném společenství zvaném stát.

Ernst-Wolfgang Böckenförde ve stati Vznik státu jako proces sekularizace („Die Entstehung des Staates als Vorgang der Säkularisation“ (5. kapitola knihy „Recht, Staat, Freiheit. Studien zur Rechtsphilosophie, Staatstheorie und Verfassungsgeschichte“, Frankfurt am Main 1991s. 92-114) přesvědčivě argumentuje ve prospěch liberálního právního státu, když si odpovídá na svou otázku: Z čeho žije stát, kde bere potřebnou nosnou, stmelující sílu a vnitřní regulátory svobody, když už svou podstatu nečerpá a nemůže čerpat z vazby náboženské? Vždyť nejniternější vazbu přece náboženství pro politický řád a život státu představovalo až do devatenáctého století, a to ve světě vykládaném zprvu sakrálně a posléze nábožensky. Lze mravnost zdůvodnit a zachovat v rámci tohoto světa, sekulárně, lze stát stavět na „přirozené morálce“?  Následně formuluje své proslulé dictum, dle kterého: „Svobodný, sekularizovaný stát žije z předpokladů, které sám garantovati nemůže. To představuje nejodvážnější krok, který – v zájmu svobody – udělal. Jako svobodný stát může na jedné straně existovat, jen pokud se svoboda, již zaručuje svým občanům, reguluje zevnitř, z morální podstaty jednotlivce a z homogenity společnosti. Na straně druhé stát tyto vnitřní regulační síly ovšem nemůže garantovat sám ze sebe, to jest prostředky právního nátlaku a autoritativního příkazu, aniž by se vzdal své svobody milovné (liberální) povahy a upadl – tentokrát v sekularizované podobě – zpět k onomu totalitnímu nároku, z něhož se v konfesních občanských válkách vymanil. Diktovat státní ideologii, oživovat tradici aristotelské polis či hlásat „objektivní systém hodnot“ totiž právě znamená zrušit onu rozluku, z níž vyrůstá svobodná povaha státu. Za práh roku 1789 se rozhodně vrátit nemůžeme, nemáme-li stát jako řád svobody rozbít, říká Böckenförde.“ V závěru stati pak dodává: „Přitom se pochopitelně nemůže znovu stát státem „křesťanským“, nýbrž musí vystupovat tak, aby už ve své světskosti pro křesťany nepředstavoval něco cizího, jejich víře nepřátelského, nýbrž aby jim nabízel příležitost ke svobodě, již zachovávat a naplňovat je i jejich úkolem.“ Principy hodné ústavní ochrany tedy nesmí být vytvářené státem, nemá-li se stát zvrhnout v diktaturu, nýbrž rostou ze zkušeností členů občanské společnosti, která si skrze své ústavodárce tvoří ústavní pořádek, který je fixuje.

Jaká ovšem je ona morální podstata jednotlivce v české společnosti? Kopíruje hodnoty křesťanství? Pochybuji, tradice byla po dlouhou předlistopadovou érou přerušena. A je společnost mravně homogenní? Odpověď i na tuto otázku je svízelná. Jisté patrně je, že průměrný český jednotlivec je, zdá se už většinově, utvářen vlivy sekulárními a vliv křesťanství a z něj se odvíjející hodnoty na něj nepůsobí, přinejmenším přímo, možná spíše působí zprostředkovaně, mj. skrze široce definovanou kulturu. Zdá se mi ovšem, že zejména tzv. velká klasická díla literární už tak mladou generaci netáhnou a spíše u ní rezonuje v lepším případě alternativní žánr anebo dokonce tzv. konzumní, někdo by mohl říci pokleslá kultura, v níž ovšem hledat ideály mravní, formující onu morální podstatu jednotlivce, tedy vlastně jeho svědomí, je opravdu obtížné. Potud je snad nehomogennost společnosti vlastně pozitivní. Avšak existuje tedy něco, co bychom mohli označit za sdílený mravní tmel české společnosti? Pojďme se zamyslet nad zkušeností české společnosti za posledních třiatřicet let. Uvidíme také, že vliv nikoliv nepatrný hraje i chování státu a jeho institucí k jednotlivcům.

Pominu-li krátké euforické vzedmutí a občanské sepjetí po roce 1989, musela se společnost vypořádávat s rozčarováváním z nenaplněných očekávání a zde započal její rozpad. Zmizel totiž důvod k prociťování sounáležitosti, zmizel základní společný cíl, který by stál za to, dosáhnout jej. Ne všichni byli nadšeni úsilím o přechod od socialistické ke kapitalistické ekonomice a někteří spíše očekávali nástup spravedlnosti. Avšak ouha, ta má u různých společenských skupin různý obsah, jak už to v pluralitní společnosti prostě chodí. Přestala platit jediná, co na tom, že dříve oktrojovaná, pravda a každý byl postaven před úkol hledat svůj ideál a cestu k jeho uskutečnění sám. Ideál v podobě alespoň minimální hodnoty, která by spojovala většinu, nebyl však věrohodně nabízen. Velké slovo svoboda u mnohých rychle ztrácelo uvěřitelný obsah, a to zejména u oněch méně šťastných, ať z těch či oněch důvodů ekonomicky ne příliš úspěšných spoluobčanů. Je také pravdou, že mnohé elity v devadesátkách razily tézi, dle níž byla právě ekonomická úspěšnost jediným měřítkem společenského uznání, osobnost jednotlivce a jeho mravní podstata nebyla zajímavá. Tak se nedostávalo společenského uznání i těm, kteří byli pro společnost užiteční, ba nepostradatelní. Na společenském žebříčku rychleji stoupal spíš bohatý zastavárník či poskytovatel úvěrů s lichvářským úrokem, než třeba básník nebo učitel či zdravotnický personál.

Stát si také osvojil tuto filozofii zlatého telete tím, že např. svými zákony umožnil existenci nepřiměřených úroků, které uvrhly mnoho lidí do zoufalých situací, což je napravováno až dnes, ovšem mnoho lidí prožilo zpackanou dlouhou část života a daly by se uvádět mnohé další příklady. Za všechny zmiňme ne ideálně upravené a následně interpretované rehabilitace anebo restituce, zde uveďme zejména pozemkové restituce, které umožnily opravdu hodně nespravedlivých, ba troufnu si tvrdit až kriminálních excesů.

Všechny zmíněné a jistě i další nezmíněné skupiny obyvatelstva a jejich rodiny, možná i okruh jejich známých ztratili přinejmenším značnou část důvěry v konání státu a jeho orgánů. To je ovšem velký problém. Německý sociolog Niklas Luhman (Vertrauen. Ein Mechanismus der Reduktion sozialer Komplexität, Stuttgart 1989) poukázal na to, že naše společnost by nemohla bez důvěry vůbec fungovat. Vzhledem k narůstající komplexitě života nejsme schopni zkontrolovat svá rozhodnutí před každým naším úkonem (právním jednáním). Skrze koncept důvěry se vyvinul sociální mechanismus, který nám zjednává prostor pro jednání v situacích či s institucemi nebo lidmi, o nichž toho mnoho nevíme. Důvěra totiž redukuje komplexitu sociálního světa do přijatelných rozměrů. Toto sociologické východisko by si stát měl uvědomovat a činit vše pro nastolení a rozvoj důvěry jak mezi členy společnosti navzájem, tak mezi nimi a institucemi státu. Důvěra je totiž také nezbytným předpokladem budování větší hodnotové homogenity ve společnosti. Činil v tomto ohledu stát dost? Pochybuji. Panovala idea, že každý sám odpovídá za ochranu svých práv, stát není povinen vytvářet důvěryhodné prostředí, v němž by byl brán zřetel i k možnostem a schopnostem těch nejslabších členů společnosti. Vyhroceně lze říci, standardem či východiskem se stala apriorní nedůvěra lidí navzájem a občanů ve stát.

Přesto platilo a snad i dále platí, že představitelé jednotlivých institucí jsou bráni jako důvěryhodní právě proto, že zaštiťují instituce, které po dlouhou dobu byly považovány za důvěryhodné, z čehož profitují. Dojde-li k pochybení představitelů institucí, ztrácejí důvěryhodnost nejen osoby, které se poklesku dopustily, nýbrž i instituce, za které jednají a vystupují. Při posuzování důvěry v instituce jde ale nejen o poklesky jejich představitelů, nýbrž i o to, zda instituce fungují racionálně, logicky a transparentně.

Důvěra však vzniká, když vidíme, že jsme jinými (osobami i institucemi) vnímáni v našem očekávání. Nejsme-li zklamáváni, důvěřujeme, že takový stav vydrží. Důvěra roste ve vztazích, které jsou trpělivě budovány a jsou prověřovány v čase. Trpělivost a výdrž jsou předpokladem vybudování důvěry. To jsou ovšem předpoklady, jimž současná doba nepřeje pro svou rychlost a zájem jen o nové. Pocit nedůvěry v jednotlivcích narůstá až můžeme pozorovat vznik doslova odcizení ve vztahu k určitým institucím – tzv. tradiční politické strany jsou toho dobrým příkladem, byť nejsou součástí státu, avšak pro chod státu a jeho institucí jsou nepostradatelné. Tak vzniká prostor pro vznik nových stran a poltických hnutí, žel zpravidla populistických, které se snaží zaujmout nápady, jež ne vždy souladí s ideami svobodomyslného (liberálního) právního státu, jehož obrysy zachycuje ústavní pořádek. To vše za nabídku většího blahobytu, zvýšené bezpečnosti, vyzdvihování národní identity a často i bez respektu ke skupinám obyvatelstva definovaným různými odlišnostmi od majority.

Odcizováním od institucí ztrácíme ovšem i vlastní identitu, která byla definována mj. i vztahem k nim. Návrat k důvěře totiž musíme hledat i sami v sobě. Při vší nutnosti přizpůsobit se vnějším změnám, je třeba i v sobě, tj. ve svém svědomí, nalézt jisté limity, za které jíti nelze. Tak si budujeme spolehlivou integritu, čímž roste naše sebevědomí. S rostoucím sebevědomím roste i naše schopnost důvěřovat jiným a získávat jejich důvěru.

Samozřejmě velkou roli při budování důvěry v instituce a jejich představitele hrají média. Jejich odpovědnost je veliká a nejsem si jistá, že si ji vždy dobře uvědomují. To je však na jiné povídání.

Právo s důvěrou pracuje např. v podobě ochrany dobré víry, presumpce správnosti veřejných listin, ale také v podobě legitimního očekávání, což je kategorie řádu ústavního a měla by být brána velmi vážně, což se ne vždy děje. Ústavní soud mnohokrát judikoval, že důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Snaha o nastolení stavu, kdy jednotlivec může důvěřovat aktům státu a jejich věcné správnosti, je základním předpokladem fungování materiálního právního státu a tím spíš ústavního státu. Jinak řečeno, podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci.

Tyto teze si ovšem mnohdy jen svízelně hledají praktické uplatnění v rozhodování orgánů státní moci, což destruuje důvěru jednotlivce ve stát a jeho akty. Jinými slovy – bortí se podloží z něhož by mělo zpětně čerpat ověřování respektu státu k hodnotovým východiskům zastávaným společností, která se může cítit přinejmenším zmatenou. To jistě nepodporuje utváření, resp. utvrzování hodnotové homogenity společnosti. K tomu přidejme mnohdy skandální vyjadřování vrcholných představitelů státu, ať už na úkor různě odlišných jednotlivců, anebo prosazování idejí bytostně nesouladných s ústavním pořádkem. To vše vede k vytváření atmosféry strachu, obav z budoucnosti, k občanské rezignaci anebo naopak k volání po vládě silné ruky, často doprovázené voláním po účelových změnách ústavního pořádku. Vše uvedené představuje nebezpečí, ba ohrožení pro ústavní stát a samozřejmě destruuje předpoklady pro vytváření, byť minimálního hodnotového konsenzu ve společnosti.

Mementem by nám měla být nedávná demonstrace na Václavském náměstí, na níž defilovali řečníci zastávající se brutální války Ruska proti Ukrajině, kde denně umírá množství civilních osob, jež jsou přímým cílem agresora, anebo nedávné zastřelení dvou mladých lidí náležejících k LBGTQ komunitě v Bratislavě jen proto, že se narodili tací, jací jsou. Pachatelem v tomto případě byl mladý muž, vyrůstající v rodině politika, kandidujícího za fašizující uskupení Vlast, založené a vedené někdejším předsedou slovenského NS (devastující vliv na důvěryhodnost soudnictví je zřejmý). Tyto dva případy spojuje naprostá neúcta k lidskému životu ze strany osob, které reprezentují či reprezentovali stát. Dopouštějí se jí přitom osoby, které mají plná ústa požadavků k ochraně naší národní kultury, jejíž destrukci přičítají skupinám s různými odlišnostmi, z nichž si vyrobili nového nepřítele, proti němuž je třeba bojovat.

Mám za to, že nastal čas říci a dost! Oni krysaři opájejí přinejmenším část společnosti jedem svých alternativních pravd a pak tato část společnosti,  v důsledku svého falešně pozměněného vědění, reaguje neadekvátně a v rozporu s ústavně vymezeným rámcem. Ten ovšem legitimně vymezuje prostor pro obsahové požadavky i pro nespokojené. Nechceme-li zničit náš ústavně hodnotově vymezený prostor, musíme jednat. Na tahu jsou orgány státu, jež by se měly se vší odpovědností začít zabývat oněmi nebezpečnými jednáními a verbálními projevy, jež vytvářejí předpolí či dokonce vyzývají k činům rozporným s naším ústavním pořádkem. Nemám na mysli jen trestní represi, právních prostředků je mnoho, jen je třeba je důsledně využívat.

To ovšem vyžaduje, aby na místech soudců, vyšetřovatelů a policistů obecně, jakož i správních úředníků seděli lidé oddaní ústavnímu pořádku. A zejména je pak důležité, aby si svou odpovědnost uvědomovali politici, jejichž názory jsou nejslyšitelnější, neboť jsou široce prezentovány mediálně. I oni musí být vedeni k odpovědnosti, pokud selhávají, není možné, aby se ukrývali za případnou imunitou. A platí to i pro hlavu státu. Jak uvedl ESLP v rozhodnutí ze 6.7.2006 v kauze Erbakan v. Turecko: …je nesmírně důležité, aby se politici ve svých veřejných vystoupeních vyvarovali výroků, které mohou živit nesnášenlivost.

Svůj příspěvek uzavírám tezí, že bez ústavně konformního veřejného vystupování politických aktérů, a tím spíše výkonu moci, nelze očekávat, že dojde k názorovému stmelování společnosti, z něhož by pak moc zpětně mohla čerpat svou legitimitu. To je velká hrozba pro právní stát a je třeba si její přítomnost uvědomovat.